Na Antarktidu jsme se chtěli vždycky podívat, jediným problémem byla cena expedice. Už dříve jsme věděli, že dostat se na Antarktidu je pekelně drahé a určitě to stojí přes sto tisíc korun. Po cestě jižní Amerikou jsme se ale dozvěděli i to, že je možné sehnat Last Minute deal. Stačí přijet do města Ushuaia a poptat se nebo prozkoumat tyhle nabídky online.
Když jsme i přes dlouhá hledání naráželi pořád na nabídky kolem 8 tisíc dolarů za 9/10denní plavby, už jsme si mysleli, že se na Antarktidu nepodíváme. V zákoutí Facebookových skupin jsme ale narazili na stránku antarcticatravels.com a nabídku 12denní plavby za 5 tisíc dolarů. I přes výhodnost této nabídky jsme přemýšleli – asi to bude naše nejdražší dovolená v životě, ale vzhledem k současné inflaci, jsme zhodnotili, že je vlastně výhodné si naspořené peníze užít, dokud mají ještě nějakou hodnotu 🙂
A tak nás v Santiagu zachvátila ohromná radost a těšení se z koupě zájezdu – s tím, že za 3 týdny vyplouváme.
Pojištěný nepojištěný zájezd
Ačkoliv jsem myslela, že se covid už dávno neřeší, opak byl pravdou. Vyžadovány jsou 3 dávky očkování plus test. I na základě toho, nám bylo významně doporučeno si zájezd pro všechny případy pojistit. To jsme neváhali udělat. Zděšení přišlo asi týden poté. Z pojišťovny nám totiž napsali, že platba pojištění neprošla – a takové pojištění je třeba zaplatit do 3 dnů od zakoupení zájezdu. O-ou.
Dobrá tedy. Tou dobou jsme byli už naší “novou” dodávkou z roku 1986 na cestě do nejjižnějšího města světa Ushuaia, a řekli jsme si, že tedy uděláme všechno proto covid nechytit. Nakoupili jsme si pakl roušek a kamkoliv dovnitř chodili jako jediní široko daleko s rouškami.
Den D
Den D nastal den před odjezdem. Našli jsme si testovací centrum a nechali si zde udělat antigenní test. Výsledek měli poslat do hodiny. Když dorazil Matějův, měli jsme napůl vyhráno. No, jenže ten můj nic. Ani dvě ani tři hodiny poté. Psali jsme mail, volali jsme, a nakonec nám nezbylo nic jiného než si udělat 40minutovou procházku zpět k centru, kde jsme zjistili, že na můj test prostě zapomněli. Naštěstí byli schopní ho asi do 30 minut vyhodnotit. Hurá, můžeme jet! Nicméně jsem si říkala, že budu klidná teprve, až budeme na palubě.
Ten den jsme si ještě šli vyzvednout nepromokavé kalhoty a rukavice do agentury, která nám prodala zájezd, ukázalo se, že je tam ještě nemají a máme si pro ně dojít večer. Večer už nám je v pořádku předali.
Toto není výletní plavba – toto je expedice!
Před půl třetí odpoledne začíná být u cedule “Na konci světa” rušno. Kolem půl přijíždí autobus, kterým nás po kontrole všech dokumentů odvážejí k lodi. Všichni jsou extrémně nadšení, hýří tu čistá radost všech dalších spolucestovatelů.
Po odložení věcí v kajutách a rychlém seznámení s novými spolubydlícími z kajuty, se vydáváme na uvítací proslov do expedičního salonku. Náš expediční lídr Jonathan nás vítá se slovy: „This is not a cruise – this is an expedition!” Přičemž nám dále vysvětluje, že na Antarktidě náš osud řídí především počasí, a i když jsme dostali nějaký itinerář, je jen velmi přibližný.
Co si pro nás připravila nechvalně proslulá Drakeova úžina?
Kromě uvítání nás čekal i přehled počasí. Drakeova úžina (úžina mezi Antarktidou a Jižní Amerikou) je nechvalně proslulá svými obrovskými vlnami. Je to jedno z nejdivočejších míst na celé planetě.
Nevypadá to úplně zle. Žene se sem bouře, ale vypadá to, že jí stihneme celkem ujet. Máme se připravit na 4-6metrové vlny. Což je na stupnici 4 z 10.
Bezpečnostní brífink
Následuje bezpečnostní brífink – musíme se naučit, kde máme vesty, jak se oblékají a kam máme běžet v případě sirény. Tímto se seznamujeme s lodí, záchrannými čluny i obřím neoprenovým oblekem, který by dám dal větší šanci na přežití v ledových vodách.
Vyplouváme
Příchodem na večeři jsme zjistili, že co se jídla týká, opravdu strádat nebudeme. Čekalo nás 4chodové menu, což je od campingového jídla opravdu posun 😀 Po večeři jsme věděli, že máme asi 4 hodiny do té doby, než začne houpačka na Drakeovi a vydali jsme se na průzkum lodi. Asi půl hodiny po vyplutí ztrácíme spojení se světem.
Ano mohli jsme si koupit velmi špatné připojení za 120 dolarů, ale jestliže odeslání jedné fotky zabere 4 hodiny, rozhodli jsme se na 12 dní raději zůstat offline.
Večer jsme šli s Matějem ještě prozkoumat knihovnu. Oba spokojení, že jsme úspěšně na palubě, jsme se rozloučili a šli každý spát, každý do své kajuty (ty nejlevnější mají sdílené, genderově rozdělené).
Plnou parou zpět?
Noc byla pohodlná – počkat, počkat! Až moc pohodlná! Co se stalo?! Odhrnuju závěs a stále vidím pevninu, navzdory tomu, že touto dobou už jsme měli být zmítáni vlnami Drakeovy úžiny. Chytá mě panika – protože to pojištění zrušení zájezdu opravdu nemáme! Společně se spolubydlícími se snažíme zjistit, co se děje. Když po chvíli zjišťuji, že se nevracíme zpět, ale míříme směrem na Antarktidu, tak mě to trochu uklidňuje. Chudák Matěj měl podobnou paniku, ale už v noci, když ho probudili světla přístavu.
Na snídani nám Jonathan oznamuje, že pokud se chceme dozvědět co se stalo, ať přijdeme v 9.00 do salonku si všechno poslechnout.
A co se to tedy v noci dělo? Byla to „medical emergency“, někomu na palubě se udělalo ještě večer zle a po 4 hodinách plavby se tedy naše loď obrátila a odvezla onoho nešťastníka zpět do nemocnice v Ushuaia.
Jonathan nám ale vysvětlil, že jsme měli ohromné štěstí, protože pro nás zaprvé v přístavu bylo místa a zadruhé byli ve 3 ráno schopní sehnat pilota (člověka, který zná kanál Beagle jako svoje boty), který nás mohl kanálem provést opět zpět na moře. Díky tomu je naše zpoždění “jenom” 10 hodin.
Jediná horší věc je ta, že se bouře trochu víc přiblížila a čekají nás o něco větší vlny.
Drake Shake
Matěj mě na začátku přesvědčil, že asi je vhodné si raději vzít prášky na mořskou nemoc preventivně – i když jsem byla přesvědčená, že mě přece na moři špatně nebývá. Za což jsem byla později neskutečně vděčná. Dopoledne jsme poslouchali přednášky po ledovcích a velrybách. Odpoledne jsme si šli užít vlny a vítr na palubu. Jenže!
Vlny začaly být větší a větší. Odpolední přednášky v salonku zrušili. Jo houpe to sakra hodně. Za další chvíli kapitán vydává zákaz chodit na venkovní paluby. Ok, fotím, točím, jak vlny sahají skoro do pátého patra. Rozhodnu se najít Matěje – ten je v knihovně. Když tam vstupuji, neudržím smích, knihy jsou totiž rozházené po celé zemi – a to jsou v poličkách zarážky.
Uvnitř mě přestává být dobře, a tak si lehám na zem mezi knížky a pozoruji, jak jezdí ze strany na stranu. Na to, že když ležím ve 4. patře na zemi, čekala bych že oknem uvidím jen nebe – a ono ne. Moře – obloha – moře – obloha – moře – obloha – víc knížek padá – v kuchyni se rozbíjí nádobí.
Když musím na záchod chytám se zábradlí a zbytek pro jistotu dojdu krabí chůzí. Pod účinky prášků trochu pospávám, ale stejně se to zdá být nekonečné. Kapitán postupně vyhlašuje, že se nemáme pohybovat po lodi, a nakonec i to, že máme jít lehnout do kajut a že k večeři nám roznesou sendviče.
Sníst v tuhle chvíli sendvič mi dává pořádně zabrat. Nemít v sobě ty prášky tak asi bliju, jako někteří, kteří si prášky nevzali.
V kajutě vidím zabedněné okno, tak se ptám holek, jestli ho zavíraly – no prý v průběhu dne přišla posádka a přes sklo přišli se šroubovákem zašroubovat raději i kovový kryt. V noci se nedá říct, že bych spala. Jezdím ze strany na stranu a vzhledem k tomu, že v současné době je naše paluba 2 pod hladinou, tak se mi celou noc vybavují scény z Titanicu a především to, jak dopadla 3. třída.
Ráno trocha čísel
Následující dopoledne se dozvídáme statistiky předchozího dne. Místo 40 uzlů (dle předpovědi) foukalo 70! Což je 130 km/h, což je klasifikováno jako hurikán. Většina vln měla 9–12 metrů, nejvyšší viděná z můstku měla 15. Na Drakeově stupnici jsme prý měli kvalitní 6ku. Když se někdo zeptal, jak vypadá 7čka, bylo nám řečeno, že do té se už v žádném případě nejezdí.
Když se odpoledne moře zklidnilo a vlny měly už jen pouhé 4 metry – loď ožila a všichni měli radost, že jsme to přežili a je nám fajn. O to vtipnější nám přišlo, když nám posádka říkala, že při tom, co máme teď, je běžně lidem špatně a stěžují si, jak je to hrozné.
Odpoledne se opět dozvídáme plno úžasných věcí o Antarktidě na přednáškách v salonku.
Večer se bohužel dozvídáme, že nás bouře pronásleduje a abychom se jí zbavili, pojedeme rovnou na jih za polární kruh, takže nás čeká 3. den plavby v kuse (s naloděním už den 4.)
Konečně pevnina
Čtvrtý expediční den večer připlouváme do zátoky mezi ledovce. S nadšením pobíháme po palubě a fotíme. To největší wow, nás čeká ráno! První výlet na člunu, kterému se říká Zodiac a první přistání na pevninu.
Protože je Antarktida poměrně nedotčený kontinent, je obrovská snaha ho tak i zanechat. Proto takové vylodění není jen tak. Po skupinách nás volají do místnosti zvané “Mud room – bahenní místnost”, kde si nazouváme zateplené gumáky, vesty a všechny nepromokavé vrstvy. Před výstupem z lodi a nástupem na Zodiac musíme projít bazénkem s dezinfekcí a načíst si kartu pasažéra, díky čemuž má posádka přehled o tom kolik lidí je na lodi a kolik se ještě nevrátilo.
První přistání, utržený ledovec a zdrhající tučňáci
Hned první výlet na pevninu nám přinesl velké zážitky. Ráno bylo nádherně, vymetená obloha, azuro a třpytící se ledovce plující kolem lodi. První zastávka Zodiacu nás přivedla ke kolonii tučňáků Adelie, kterým jsme začali říkat “Adélky”. Pár vteřin poté, co jsme měli obrovskou radost z našeho prvního shledání s tučňáky, se v naší blízkosti utrhl malý kus ledovce, který i přesto způsobil velký kravál. Nevěděli jsme, kam se koukat dřív, jestli na led, který nám způsobil slušnou vlnku nebo na utíkající tučňáky, které ten randál docela vyděsil.
Opuštěná základna na Detaille Island
Zajímavými objekty pro návštěvu jsou opuštěné britské základny z padesátých let. K opuštění této základy měli její tehdejší obyvatelé pár hodin, a proto zůstalo všechno na svých místech. Nyní je ze základny muzeum, kde můžeme najít vše v původním stavu, včetně dobře zásobené kuchyně, jejíž konzervy a zásoby vypadají, že by se daly sníst i dnes; lyžárny, kde jsou nachystaná kopyta na servis lyží i radio-meteostanice.
Mě ale nejvíc dostaly ty výhled a plující ledovce kolem. Odpoledne nás čekala plavba oblastní zvanou Crystal Sound. A ona křišťálová zátoka dostála svému jménu – celou dobu jsme se na palubě kochali a fotili třpytící se proplouvající ledovce.
Antarktida v plné kráse
I v následujících dnech jsme objevovali krásy sedmého kontinentu – na Zodiacích i z lodi. Toto místo nám vzalo dech a nechalo nás v ohromení. Ohromení úžasem – z přírody, z monumentálních ledovců, jejichž velikost si jde jen těžko představit.
Tučňáci
Poznali jsme 3 druhy tučňáků – Adélie (kroužkový), Gentoo (oslí) a Chinstrap (uzdičkový) – podle čáry, kterou měli pod bradou.
Gentoo se stali našimi nejoblíbenějšími. S červeným zobáčkem a neskutečně rozkošným výrazem. Zamilovala jsem si pozorování tučňáčků, kteří chodili ve svých brázdách, tzv. “Penguin highway” – tučňáčí dálnice je geniální výraz. Jejich chůze je prostě roztomile komická, vypadají, že každou chvíli spadnou, ale přitom to mají plně pod kontrolou! 🙂
Tuleni
Dalšími obyvateli polárních vod jsou tuleni, kteří se nejčastěji povalují na ledových krách. Jednou se nám stalo, že jsme do takové kry s lodí pomalu najeli, to jste měli vidět, jak se chudák tuleň vztekal – a já se mu vůbec nedivím.
Největší divadlo nám předvedl “Leopard seal” (tuleň leopardí). Tihle macci mají neskutečně obří tlamu a tvarem hlavy se asi nejvíce blíží dinosaurům.
Mými oblíbenými se stali flekatí, stříbrní Crabeaters (tuleň krabožravý), kteří mají špatné jméno, protože nejedí kraby, ale Krill (druh většího planktonu, který vypadá jako mini-krevetka), takže by se měli jmenovat spíš “Krill-eater seals”.
Velryby
O dva další obrovské zážitky se postaraly velryby a náš francouzský kapitán Jill, kterému říkají zaříkávač velryb – je totiž s lodí neskutečně obratný a zároveň citlivý ke zvířatům. Jednou se tak stalo, že se celé hejno asi 8-10 kosatek prohánělo přímo vedle lodi. Podruhé se nám stalo, že velryba vyskočila zcela do vzduchu jen pár metrů před lodí! O unikátnosti tohoto zážitku svědčilo i to, že zkušený mořský vlk John jásal u tohoto velrybího výskoku s rukama nad hlavou.
Další z aktivit, která byla dobrovolná, ale přihlásila se na ní většina cestujících, byl skok do místní ledové vody. Abychom si to vylepšili, byli jsme tou dobou dokonce hodně za polárním kruhem – přesněji v nejjižnějším bodu celé naší plavby.
Ani my jsme se o tenhle zážitek nechtěli nechat připravit. Voda měla – 1 °C, což je pravděpodobně nejstudenější, s jakou se kdy setkáme. Díky tomu, že je voda slaná, mrzne až při nižších teplotách pod nulou.
V rámci zajištění bezpečnosti si nás skákající museli přivázat na lano. Nechat si na sebe dát ten mokrý studený pás byla prý jedna z nejhorších částí procesu. No řekněme, že jsem se nechtěla koupat dlouho, tak jsem neskočila daleko, ale první reakce těla po dopadu do vody bylo jednoznačné – “ty magore, rychle vylez ven”. Následně to vůbec špatné nebylo. Měli pro nás nachystanou saunu a whisky (tu jsem s radostí přenechala Matějovi, ale saunu jsem si ujít nenechala).
Všeobecná nálada na lodi
Všeobecná nálada na lodi byla skvělá. Všichni byli nadšení, a i sdílení útrap v první části plavby nás sblížilo. Na lodi bylo celkem 130 pasažérů a zejména během snídaní, obědů a večeří byl prostor pro seznamování.
Hrozně milý australský učitel v důchodu – Greg, rozverný Ir David, který nedávno oslavil 50té výročí se svou ženou nebo ostatní baťůžkáři a baťůžkářky našeho věku, kteří podobně jako my sehnali last minute na Antarktidu a měli plavbu jako jednu ze zastávek na cestě kolem světa. Všichni dohromady se postarali o neopakovatelný zážitek i to, že nám naprosto nevadilo nechat internet tisíce mil daleko na jihoamerickém kontinentu.
O program se tu a tam postarala kapela složená z číšníků, barmanů a uklízeček, kteří dokázali roztancovat celou místnost. A vsadím se, že neuhodnete, kdo každý večer “zavíral bar”, tedy odcházel jako poslední – 84letý Frank, který začal cestovat, když mu bylo 80. Já tedy Franka osobně poznala až poslední večer, protože jsem téměř každý večer trávila v sauně s finskou kamarádkou Essi. Občas se k nám přidal i Matěj a tu a tam někdo další, ale většinu večerů jsme měli saunu samy pro sebe.
Když se tady naši noví kamarádi dozvěděli o našich zásnubách, chtěli, aby nás oddal kapitán přímo tady na lodi na Antarktidě. Což, ačkoliv může znít romanticky, nevím, jak bychom to doma vysvětlovali.
Posádka
Ačkoliv jsme si vybrali společnost G Adventures dost náhodně – podle ceny last minute nabídky, měli jsme obrovské štěstí. Posádka lodi byla totiž složena z absolutních odborníků ve svém oboru. Kromě toto, že expediční tým řídil Zodiacy a prozkoumával terén a staral se o bezpečnost, byli to výzkumníci, vědci a naturalisti, kteří se věnovali každý hned několika projektům a výzkumům. Např. expediční lídr Jonathan a jeho pravá ruka Janny stojí za projektem na ochranu žraloků velrybích na Galapágách. Heidi byla expert ornitolog, Keith odborník přes ledovce a geologii, Mark nás učil, jak fotit v polárních podmínkách a mořeplavec a spisovatel Peter nám přednášel o dobývání severního i jižního pólu.
Tombola
Závěrem plavby proběhla dobročinná dražba různých předmětů, jejíž výtěžek byl věnován fondu na ochranu oceánů Planeterra. Ačkoliv byla nastavená na přihazování po desítkách dolarů, lidi se do toho pustilo i po stovkách. Vlajka naší expedice se vydražila za 1010 dolarů.
Závěrem
Plavba na Antarktidu nám přinesla jedinečné a neopakovatelné zážitky a na našem interním žebříčku cestovatelských destinací se dostala až na první místo. Ono se to těžko popisuje nebo ukazuje na fotkách. Bylo to naprosto neuvěřitelné a úchvatné! To se zkrátka musí zažít. A my teď rozhodně můžeme říct, jak se v angličtině říká: “It was worth every penny” – že to stálo za každý ten utracený dolar.
Krásně to dokreslil přístavní průvodce v autobusu, který se nás po vylodění ptal, jak se nám to líbilo – autobus propukl nadšením a průvodce na to: ”To jsem si myslel – za posledních 15 let jsme tu neměli jedinou stížnost”.
Čtěte také náš praktický článek: